Spleť myšlenk

Mám nějakou depresi ze všeho. Z lásky, života, smrti, lidí, tohoto prohnilého světa. Je mi čím dál hůře. Hruď se mi svírá divným tlakem tak, že jako bych se dusila. Divně stažený hrudník takovou divnou bolestí, že se to nedá popsat. Něco jako bodavá a palčivá bolest. Jako rakovina co mne rozežírá kousek po kousku. Je to jako radiace uvnitř mne. Jako bych uvnitř hořela. Taková štiplavá divná pachuť. Prázdnota a temnota by se dala krájet. Čím dál více nepřátel...pomluvy..zlé hnusné slova o mne druzí říkají a to se přede mnou tváři jako svatý petr třeba. Pláč zlomených srdcí mi bije do uší. Pláč mrtvých šlyším ve své hlavě. Je mi mdlo ze všeho jako bych se měla skácet k zemii když na ni sedím. Tělo se klepe a chvěje. Máma mi to stále nevěří a myslí si, že přeháním. Ale my s jistými lidmi víme svy. Oni ví jak to je doopravdy. Snaží se mne chránit před zlým světem tam venku za mlžnou oponou..a já se chci stát tou mlhou..rozpustit se v matičce zemi..mám chuť akprát na to zemřít. A proč ne? Proč ne teď? Blbá bolest co mne dusí..máma mi to ndvěří, že mi jdou po krku a chtějí mne zlikvidovat. Zbavit se mne. Navždy. Taková je lidská nenávist. A při tom jsou též úplně jiný než normální lidi. Tak kurva proč? Jsme všichni na jedné lodi. Ale já na té lodi stojím sama proti plné lodi nepřátel..co takhle skočit do oceánu a zemřít?